Kojené děti a hlídání

25.08.2018

Bojí te se, jak váš kojozávisláček zvládne 2 hodinky s babičkou? Uvažujete o ukončení kojení, protože vám už 1,5 roku bez večerní skleničky s kamarádkami leze trochu na mozek. Není třeba. Ale, namítnete, vždyť cokoli se děje, hned vyžaduje mlíčko, bez kojení neusne! Jenže...

Jenže takhle to funguje jen když vás vidí. Zní to divně a i já jsem si na to musela přijít postupně. Také jsem se bála ohrozit babičky nautišitelným pláčem, jelikož náš drobeček vyžadoval ve velké míře nošení (děkuji vyšším mocnostem za existenci šátku na nošení) a kojit se chtěl ... říci že často, by bylo občas slabé slovo.

A tak uplynul rok a synáček byl beze mne max 2x půl hodinky, protože jsem si dovolila ten luxus zajet pro pečivo do krámu a děti byly s tatínkem. Asi nikdo jiný než matka nepochopí to blaho moci jít SAMA nakupovat!

Ale přestože by bylo ještě super zaskočit naproti do obchodu s dětským oblečením, možná do galanterie pro pár drobností, letíte honem domů zachraňovat nebohého tatínka.... Dorazíte domů, všude je slyšet smích. Vše je naprosto v pořádku. Jo sice si jednou dal na kokos, když žuchnul, ale stačilo pofoukat bolístku a bylo zase veselo. Nechápete. Vždyť po pádu chce vždycky mlíčko... Prostě je to tak. I malé děti dost dobře chápou, že mlíčko má jen maminka.

Ale přesvědčte o tom babičky.... obvyklá odpověď byla: my ti ho budeme hlídat, až nebude pít mlíčko. Jó, jenže jednou se nedalo nic dělat. Bylo potřeba jít k lékaři. A nechtěla jsem tam syna tahat. Babička svolila a půl hodinky hlídala (lékař je za rohem, sestra mě vzala přednostně). 

A ono to šlo.... všichni přežili! 

A tak se začaly intervaly prodlužovat. Naše dojezdová vzdálenost zpět k synovi se zvyšovala. Netvrdím, že si vůbec nikdy na mlíčko nevzpomněl, ale vysvětlení a nabídka náhražky postačily. (Nemyslím tím umělé mléko! Ale pohlazení, napít vody, ...) Toto situace nastávaly během prvních poobědových spánků mimo domov.


Uběhlo půl roku a syn projevil přání u babiček přespávat. Stejně jako jeho starší sestřička. Jenže to byl větší oříšek babičky "ukecat". Bály se, kdo by se jim divil. Kojené dítě, které se uprostřed noci vzbudí, pomalu neví čí je, kde je, jen jedno je jisté, mlíčko nikde.

Takže jsme začali doma trénovat. Měl-li manžel ranní, chodil uspávat děti on. Pokud se v noci, než jsme šli spát i my, syn probudil, zkoušel jej znovu uspat nejprve manžel. Ne vždy se dařilo, nenechávali jsme ale syna plakat. Když to nevypadalo, že synovi bude stačit manželova přítomnost, přišla jsem.

Postupem času se ale děti s tatínkem zaběhly a i noční buzení bylo bez problému. To byl čas, kdy nastala další zatěžkávací zkouška. Můj školní sraz. První večer sama bez děti. Celý večer jsem nervózně kontrolovala telefon, vždy připravená okamžitě vyrazit domů.

A ono nic. Zvládli to naprosto ukázkově. O pár týdnu později tu byla první výzva pro babičku - adventní koncert od 7hodin večer. Bojový plán byl jasný: dát dětem večeři, uspat je a přežít do našeho návratu.

Syn se vzbudil chvíli před naším návratem, ale stačilo si k němu lehnout a vše bylo v pořádku. Zbytek noci jsem s ním již spala já. A jaké bylo moje překvapení, když jsem díky lehkému spánku mojí mamky zjistila, že od cca 3hodin ráno kojím tak každých 45minut. Já myslela, že syn od půlnoci spí až do rána. 

Nastalo ale ticho po pěšině. Výjimečně se stalo, že bylo potřeba pohlídat večer, ale vždy jsem zbytek noci musela spát se synem.

Ve dvou letech už ale syn začal vnímat o mnoho více, že dcera jezdí často za prarodiči, přespává tam. Začal si vždy také balit věci do batůžku, obouvat se. Pomalu přestávala všechna legrace. Nechtěli jsme, aby se syn cítil odstrčený. 

Naši rodiče ale vše pochopili a statečně se vydali vstříc nočnímu boji bez mlíčka. První na řadě byla babička bližší. K ní to máme tak 2 minutky rychlé chůze, tudíž nulové riziko. 

A chápu, že už to zní jako klišé, ale věřte nevěřte, vše bylo v pořádku. Neříkám, že to úplně první přespání nebyla lehoulinká bojovečka. Dle očekávání syn při nočním probuzení moc nechápal, kde je. Ale vše spolu zvládli a za chvíli zase krásně spinkal. Druhý pokus již byl bez ztráty hvězdičky.

Věřím, že nyní již bude vše ve vztahu prarodiče - vnoučátka zalité sluncem a my s manželem si jednou za čas užijeme ten luxus bez problému se vejít do vlastní postele.


Tipy na závěr:

Maminky, tatínkové, babičky, dědečkové a spol. nebojte se, děti jsou chytré a šikovné, zvládnou to (a vy také).

Uklidněte se, svou nervozitou znervozníte i dítko - když se bojí babička, maminka... jak se nemám bát já maličký drobeček!

Když to nepůjde, nedělejte z toho vědu. Poučte se z nastalých problému, vymyslete protiopatření. Nebo se třeba vraťte o level zpět. Jen neglobalizujte a nezatracujte kvůli tomu všechno hlídání na příštích 20 let.

A rada na závěr pro maminky: V případě, že hlavní překážkou hlídání je "Já to nezvládnu, nedokážu se od něj vzdálit", zvažte, zda nemůžete tímto postojem dítěti ublížit. Jó maminka je super, ale tatínek, babička či dědeček mohou dítě obohatit svým postojem ke světu, svými zkušenostmi. Interakce s různými lidmi, zejména ta mezigenerační, je pro děti a jejich vývoj důležitá. (Ano, můžete být u toho, mít dítě pořád na očích, ale to nikdy nedá volnost jejich vztahu, jelikož se vždy obě strany budou při řešení situací a v rozhodování obracet na vás.) Takže seberte odvahu a směle do toho!