Kojíme i na safari

11.08.2018

Aneb něco málo o tom, že i kojení starších dětí může být sranda.

Už jako dítě jsem s rodiči vždy jednou ročně jezdila do ZOO ve Dvoře Králové. Tuto tradici jsem neporušila až jako "dospělá" a směle v ní pokračujeme i s našimi dětmi. Letos jsme opět absolvovali i projížďku po Safari. Poprvé jsme si "riskli" absolvovat i část se lvy. V loňských letech jsme ji pro velké riziko pláče a rušení ze strany našich dětí pro jistotu vynechávali.

Nejezdíme nikdy na safari autem, přestože nám stojí na parkovišti. Vnitřně s tímto zrovna dvakrát nesouzním. Nehledě na to, že v autě člověk přijde o ten úžasný výklad plný zajímavostí, který mu poskytne řidič autobusu či toho druhého zvláštního typu vláčkovozidel, která zajíždí i do lvího safari.

Ve stanovený čas jsme čekali na nástupišti. Děti vyčůrané, najedené, dvouletý syn nakojený. Každé prso vzal raději 2x. Nasedáme, každý jedno dítě na klíně. Prostoru není mnoho, ale nijak to nevadí. Vyjíždíme. Dcera na mém klíně poskakuje, nadšeně ukazuje na zvířátka. Syn sedí u manžela a tiše kouká okolo. 

Blížíme se do poloviny cesty a najednou.... ný! (čti mlíko/kojení). Vysvětlujeme, že to fakt nejde. Že dostane, jen co vystoupíme. Neměla bych problém synovi vyhovět. Jenže ve vozidle opravdu nebyl ani milimetr místa jak bychom si mohli děti prohodit. Ale naštěstí naše vysvětlení zabralo. .... na minutu....

Další ný! je již provázené drobným pofňukáváním. Cesta před námi ještě dlouhá, lví safari se už  ale blíží.  No co se dá dělat. Nějak to jít musí. Objímám manžela kolem ramen. Decentně (no dobrá, moc decentně ne) vyvaluji přilehlé prso. Syn natočil hlavičku a byl spokojený.

Kdo si myslí, že krize je zažehnána, je na velkém omylu. Máma má přece prsa 2! Takže po svačince číslo 1, následovala žádost o svačinku číslo 2. Vysvětlování, že to už opravdu nedám fakt nepomohlo. Takže pod heslem "nemožné na počkání, zázraky do 3 dnů!", Jsem ze sebe vytvořila krásný paragraf a, aniž bych na prostoru ohrozila vedle sedící paní, shodila dceru z klína a vystrčila manžela z vozíku, vytasila jsem se s druhým prsem. Teď už se ani nenamáhám tvrdit, že decentně. .... 

Krátká svačinka a už opět zvesela koukal na zvířátka okolo. 


V tu chvíli jsme jsem sice ještě nechápala, že potřeboval jen uklidnit, protože kolem bylo tolik nového a zajímavého, že už to prostě nezvládal pobrat najednou a potřeboval pauzu a trochu toho bezpečí. To mi došlo až doma. A byl to i důvod, proč jsem se rozhodla tento článek napsat. 

V dnešní době se málokde setkáváme s maminkami a jejich dětmi, které by byly kojené i po prvním roce života, natož s dětmi kojenými po druhých narozeninách. Nemáme možnost sdílet starosti i radosti tohoto období.

Sama nejsem dokonalá a né vždy plně chápu potřebu svého dvouletého syna na tak časté kojení. Ale mnohdy to není jen mou únavou či zaneprázdněností. Bývá to i proto, že mi v hlavě přes veškeré snahy běží dokola věta, že tak velké děti se již přece nekojí. A když už, tak jen v omezené míře tak 2x - 3x denně.

Pomalu odeznívá Světový týden kojení a já sdílím tento článek s poselstvím, že kojení není jen o jídle. Je to ochrana, vztah, láska, je to prostě všechno.  A i když vás to občas třeba i štve, nepřestávejme, pro ty drobečky jsme středem vesmíru, tedy dva středy vesmíru ...