Společné spaní

20.07.2018

Společné spaní rodičů s dětmi v jedné posteli je dalším z diskutovaných témat a je jasné, že existují dva základní tábory. Jedni si společné spaní z mnoha důvodů nedokáží představit, druzí nedají na společné spaní dopustit.

Sama jsem byla nejprve zastáncem spaní odděleného, následně mne 20x za noc budící se dcera přiměla na společné spaní přistoupit. A tak jsem se během pár dní stala stoupencem opačného tábora.

A v čem jsou tedy výhody společného spaní? A co všechna ta proti? Jsou oprávněná?

V první řadě je společné spaní neskutečná úleva pro rodiče. Sic se vám to možná nezdá, ale vyspíte se o mnoho lépe namačkaní s dětmi v posteli, než když je separujete do svých postýlek, nebo ještě lépe (tedy hůře) do svých pokojů. 

Několikrát za noc se muset plně probudit, vstát z postele a dojít za dítkem, které brečí a které se mezitím zcela probudilo, není žádný med. Následné dlouhé uspávání a několikero pokusů o odložení zpět do postýlky na náladě nepřidá. Kdežto dítko spící s vámi v posteli si i v polospánku zvládne zkontrolovat, že není samo a pokračuje ve spokojeném snění.

Zde je patrná i nesporná výhoda pro kojící matky. Za pár nocí již budete nabízet polospícímu jemně kňourajícímu dítku prs i ze spaní. Ani jeden z vás se nebude muset plně probudit. A jen co se váš drobeček začne trochu více hýbat, dokáže se k prsu dostat sám a vás už nebude ze spaní rušit vůbec nic. A že to není možné? Věřte mi, je. Sama jsem toho důkazem. Měsíce jsem tvrdila, že náš brouček od kojení kolem půlnoci spí až do rána (od cca 6m). Z omylu mne vyvedlo přespání u mých rodičů. Mamka má slabý spánek,probudí jí prakticky cokoli, a říkala, že jsem kojila pomalu každých 45 minut. 

No jo, ale co všechna ta proti, které slýcháte od okolí? Je na nic něco pravdy?

Obava první: Své dítě zalehnu.

Pokud nemáte v plánu dohnat před spaním pitný režim lahví vína, nebo si dopřát nějaký ten zlepšovák nálady za hranicí zákona, tak toto opravdu nehrozí. Příroda nebyla tak blbá (pardon za ten výraz), aby nás nechala zalehnout takový poklad.  Má osobní zkušenost je taková, že ležet na místě a ani se nehnout se zcela přirozeně naučil i manžel, který do té doby neusnul, aniž by se musel v posteli 10x přetočit. 

Obava druhá: SIDS.

Situace, kdy mozek zapomene dítěti říci, že se má nadechnout. Už od porodnice maminky straší a upozorňují na nutnost používání monitoru dechu. Což společné spaní znemožňuje. Ale právě společné spaní je tou pravou prevencí. Dítě ležící blízko matky je stimulováno mnoha podněty. Jeho mozek tedy nemůže upadnout do té extrémní nečinnosti, aby zapomněl na dýchání. Nádechy a výdechy rodičů, pohyb jejich hrudního koše, to vše připomíná dítku "teď se nadechni". A skutečně, dítě ve spánku synchronizuje svůj dech s rodičem. Již mnohokrát jsem si toto ověřila. Zejména když jsem se probouzela ráno dříve než děti. Mohla jsem vnímat stejný rytmus jejich dechu. (Více například článek zde.)

Obava třetí: Tatínek musí z ložnice pryč.

Ale no tak... A proč jako? Jste přeci rodina. Dokažme to sobě, partnerovi i dítku. Nevyhánějme tatínka z ložnice a neodsouvejme ho tak na druhou kolej. Pořád je to v první řadě váš partner. A pro tatínky: neodcházejte a nenechejte se vyhodit. Ano, vyspíte se možná hůře, ale vaše milovaná ocení, že jste jí neopustil v té nové a někdy i složité situaci.

Zároveň doporučuji zařídit spaní tak, aby rodiče leželi u sebe, děti po stranách. Pamatujte, že jste partneři a manželé, až pak až rodiči. Pomohou k tomu zdi, zábrany, postýlky bez bočnice přiražené k manželské posteli. Naše postel měla při dvou dětech výslednou šířku úctihodné 3 metry.

Obava čtvrtá: Budeme tam jak sardinky

Ok, to zase tolik vyvrátit nemohu. Ale doplňkové rozšíření manželské postele popsané výše tento problém celkem eliminuje. A na druhou stranu,  co je na tom špatného se tulit?

Obava pátá: konec s milovaním

Tak jo, teď si nalijte čistého vína (ale s mírou viz obava první). To opravdu ještě někdo věří, že milovat se můžete jen v posteli? I když po delším čase se člověku po pohodlí postýlky zasteskne, ale to hravě vyřeší rozkládací gauč a u starších dětí hlídací babička, která se ochotně na noc dětí ujme.

Obava šestá: Budou s námi spát až do 18.

Jó, tak to bych chtěla vidět puberťáka, co dobrovolně spí s rodiči. Fakt jedou odejdou. Protože mít vlastní postýlku (zatím třeba v ložnici rodičů s možností se k ránu zavrtat k nim do peřin), později mít celý vlastní úžasný pokoj, je prostě nepřekonatelné dobrodružství. Ale nesmíte ho do toho nutit, předem mít předsudky a obavy. Dítko to vycítí a bude se bát a bránit. Protože když se bojí velká a všemocná maminka, jak se nemám bát já, malý drobeček. Takže s úsměvem na duši a nebojte se zařizování vlastního pokojíčku svého malého nezbedu zapojit. Však to bude hlavně jeho království.


A jak spíte doma vy? Své postřehy můžete napsat na náš Facebook.